Prof. Mgr. Jindřich Štreit (1946) je fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Jindřich Štreit připravil více než tisíc autorských výstav a mnoha kolektivních se zúčastnil. Vydal 30 knih, jeho dílo je zastoupeno v nejvýznamnějších sbírkách a bylo o něm natočeno několik filmů. Za svoje fotografie získal řadu domácích i mezinárodních ocenění.
Pane profesore, jste další z významných pacientů, kteří prodělali onemocnění rakoviny prostaty. Jaké bylo vaše první setkání s touto nemocí?
V podstatě jsem neměl žádné problémy s prostatou a tak mě ani nenapadlo, že bych měl jít na nějaké vyšetření. V minulosti jsem u urologa jednou byl. Bylo to kvůli drobnému problému. Urolog konstatoval, že mám zvětšenou prostatu, dostal jsem prášky a dál jsem fungoval bez problémů. Zásadní setkání s touto nemocí pro mě bylo až poté, co mě oslovil docent Študent, přednosta Urologické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci, zda bych nenafotil cyklus fotografií o rakovině prostaty. Jak vůbec nafotit takovouto nemoc? Ale řekl jsem si, že se o to pokusím. A tak jsem začal chodit na operační sál urologické kliniky a fotil jsem. Vytvořili jsme koncepci cyklu fotografií, kde jsme se snažili zachytit prevenci nemoci, pacienta, operaci a v závěru i pacienty, kteří přišli pozdě a záhy z tohoto světa odešli. Po roční práci vznikl soubor fotografií s názvem Tichá nemoc.
Jak jste se dozvěděl, že máte rakovinu prostaty?
Jednou mi pan docent Študent nabídl, že když už jsem na klinice jako doma, že bychom mohli udělat kontrolní vyšetření na prostatu. Tehdy jsem měl pouze vysoké PSA, jinak nic. Mezitím výstava fotografií objela celou Českou republiku, byla na všech urologických centrech a věřím, že přispěla k tomu, aby se o této nemoci mužů začalo více hovořit.
Asi po dvou letech mě oslovil znovu doc. Študent, že by chtěl k Tiché nemoci ještě dofotit nějaké fotografie. Dodatek jsem nafotil a že zase uděláme kontrolu. Tentokrát kontrola nedopadla tak dobře a byla mi doporučena operace. Dal jsem na doporučení a operaci jsem absolvoval.
Jak vám nemoc ovlivnila život?
Před operací jsem neměl žádné potíže, ale po operaci se potíže objevily a s těmi nyní bojuji a snažím se je za pomoci lékařů řešit. Vím, že zlo, které mě ohrožovalo na životě, se podařilo překonat a beru jako nutnost, že drobné problémy přetrvávají, ale na životě mě neohrožují.
Zasáhla vám nemoc i do profesního života?
Od doby, kdy jsem se o nemoci dozvěděl, jsem pořád pracoval, ale asi rok či rok a půl jsem nebyl ve své kůži. Nyní mám tak obrovské nasazení, že nemám čas na nemoc myslet. Nemoc nechci vůbec vnímat, žiji tak, jakoby se nic nestalo. Nechci, aby okolí vědělo, čím jsem procházel a procházím, ani si nemyslím, že by to někoho zajímalo. Nyní fotím bezdomovce a to si člověk teprve uvědomí, jak je vše pomíjivé. Fotím je a za pár dnů tu již nejsou, zbude po nich jen ta fotka, jinak nic.
Co vám pomohlo se s nemocí vyrovnat?
Vždy jsem měl absolutní důvěru v lidi, kteří o mě na urologické klinice pečovali a pečují. Možná i to, že jsem na urologické klinice strávil focením tolik času, přispělo k tomu, že vím, že udělají maximum pro to, abych mohl dál žít jako téměř zdravý člověk.
Dílo J. Štreita s názvem Tichá nemoc můžete zhlédnout ZDE.